Tzv. povstání, které započalo v polovině února, ve skutečnosti nebylo spontánní rebelií většiny obyčejných Libyjců, ale hrstky islamistů z východu země, kteří byli vůči sekulární povaze Kaddáfího režimu v opozici od počátku 70. let. Mnozí jsou napojeni na Al-Kajdu a stejně jako zahraniční žoldáci, kteří jim přišli na pomoc, se 85 % z nich hrdě označuje za sebevražedné atentátníky. Později se k nim připojili někteří exponenti džamahíríje, kteří zběhli, aby si zachránili krk, uvědomivše si, že proti mnohonásobné přesile NATO se nedá zvítězit. Města a vesnice musely být nejprve zasypány humanitárními bombami, aby do nich následně mohli vpochodovat „vítězní rebelové“, infiltrovaní agenty CIA a MI6. To je lidové povstání par excellence. Kdyby byl Kaddáfí libyjským národem opravdu tak nenáviděný a povstala proti němu většina lidí, bylo by zapotřebí intervence NATO? Bylo by zapotřebí tisíců náletů a zdlouhavého dobývání velkých měst v průběhu sedmi měsíců? Konaly by se statisícové demonstrace na podporu Kaddáfího a zelené revoluce? Před světovou veřejností tak hrstka „rebelů“ a žoldáků de facto legitimizovala válku Západu proti Libyi a média ji ještě interpretovala jako humanitární misi.
Libye versus Egypt a Tunisko
Tzv. libyjské povstání bylo klasifikováno jako součást tzv. Arabského jara, které skoncovalo s dlouholetými autokraty v Tunisku a Egyptě. Situace a životní úroveň v Libyi však byla v polovině února 2011 diametrálně odlišná. Záměrně používám minulý čas, protože po sedmiměsíčním bombardování je Libye v troskách a životní úroveň obyvatel se dramaticky propadla. Veškeré pokroky učiněné v postkoloniálním období během posledních 40 let byly zničeny. Zatímco v posledních letech ve většině rozvojových zemí ceny základních potravin a pohonných hmot enormně vzrostly – v důsledku tržních deregulací, zrušení cenové kontroly a odstranění dotací podle receptů Světové banky a MMF – Libye si jako jedna z mála zemí udržela systém cenové kontroly u základních potravin, a to až do začátku války. Zatímco stále rostoucí ceny jídla a vysoká nezaměstnanost v Tunisku a Egyptě vyvolaly masové sociální nepokoje a v důsledku i pád autoritativních režimů, v daleko bohatší libyjské společnosti k ničemu takovému nedošlo.
V Libyi, nazývané africkým Švýcarskem, se podařilo vymýtit chudobu a negramotnost, zavést bezplatnou veřejnou zdravotní péči, bezplatné vzdělání, zrovnoprávnit ženy ve společnosti, překonat tradiční arabský rasismus vůči černým Afričanům a vybudovat moderní infrastrukturu v zemi, kde dříve byla jen poušť. Projekt „velké umělé řeky“, označovaný nepřáteli jako megalomanský, vytvořil mnoho nových pracovních míst s cílem zajistit Libyi zemědělskou autarkii. Veřejná zdravotní péče byla v Libyi před „humanitární intervencí“ NATO nejlepší v Africe. Džamahíríje poskytla svým občanům to, o čem si v Egyptě a Tunisku – ostatně i v USA – mohou lidé nechat jenom zdát: bezplatné kvalitní školství a zdravotnictví. Kojenecká úmrtnost poklesla ze 70 tisíc v roce 1980 na 19 tisíc v roce 2009. Ve stejném období vzrostla průměrná délka života ze 61 na 74 let a patří tak k nejvyšším v rozvojovém světě. Tato fakta je potřeba neustále připomínat, protože v mainstreamových médiích se o nich nesmí mluvit.
Co bylo cílem války?
Leitmotivem bombardování NATO bylo od počátku – v součinnosti s MMF a Světovou bankou – zničit Libyi jako skutečně nezávislý stát, její infrastrukturu, školy, nemocnice, vodovodní systém, elektrárny, obytné budovy a ropné terminály a následně to znovu vybudovat západními firmami, které si rekonstrukcí země slušně namastí kapsy, jako to udělaly v Iráku. Diktát „volného trhu“ je nutnou podmínkou pro zavedení demokratury. NATO jako ozbrojená ruka neoliberálů vžene Libyi, která dosud neměla žádné dluhy a naopak patřila mezi věřitelské země, do dluhové pasti a donutí ji k privatizaci všeho, co privatizovat lze.
Válka proti Libyi byla po celou dobu flagrantním pošlapáním mezinárodního práva. Smutná je role Ruska a Číny, jež na půdě RB OSN nevetovaly bezletovou zónu. Tím se tyto země staly spoluodpovědnými za veškerá spáchaná válečná zvěrstva. Přitom jedním z motivů NATO bylo oslabení čínských a ruských pozic v Africe. Moskva i Peking s Libyí čile obchodovaly a nyní budou – jakožto státy neúčastnící se honu na Kaddáfího – vyšachovány. Obě země si svou chybu uvědomily při projednávání rezoluce o Sýrii, kde hrozil stejný scénář, a proto ji vetovaly. Kaddáfí byl pro Západ mimořádně nebezpečný i v tom, že se pasoval do role sjednotitele Afriky a měl v mnoha afrických zemích nespornou autoritu. Africká unie dodnes neuznala Přechodnou národní radu (NTC), kterou považuje za nelegitimní, a požaduje vyšetření zločinů NATO v Libyi.
Hlavním důvodem válečného dobrodružství však byla mimořádně kvalitní libyjská ropa, jejíž výrobní náklady činí pouhý dolar na barel. Libye disponuje odhadem 44 miliardami barelů a do dvaceti let má cena ropy stoupnout na 200 dolarů za barel. V Iráku se Američané přepočítali, protože po svržení Saddáma Husajna očekávali navýšení těžby – ta však zůstala na úrovni roku 2000. V Libyi se může opakovat stejný scénář.
Morální selhání Západu
OSN a Západ – nejen jeho vrcholní představitelé – ale i lhostejní ovčané ve vztahu k dění v Libyi zcela morálně selhali. Když jsem viděl Hillary Clintonovou, jak při přečtení sms o smrti Kaddáfího zvolala „wow“, udělalo se mi nevolno. Takoví lidé chtějí kázat o morálce, lidských právech a demokracii? Je na místě hrdost, že jsme součástí oné do nebe vynášené euro-atlantické civilizace? Té civilizace, která sebe samu považuje za elitní společenství států a morálního světového arbitra a přitom bez špetky studu ničí všechny státy, které jdou jinou cestou, než je ta „správná“? Vinu za devastaci Libye a smrt tisíců civilistů nese přirozeně i Česká republika jako členský stát NATO. V kontrastu s reakcí Clintonové prohlásil ruský ministr zahraničí Lavrov, že okolnosti Kaddáfího vraždy jsou hrubým porušením mezinárodního práva.
Je ostudné, že světová levice – zpravidla pacifistická – proti této válce nezorganizovala žádné masové protesty, jako svého času proti invazi do Iráku. Jakoby tato válka nikoho nezajímala ani nepohoršovala. Goebbelsovská média zřejmě veřejnost přesvědčila, že šlo vlastně o „dobrou věc.“ Rád bych slyšel komentáře různých lidskoprávních aktivistů a bojovníků za práva Romů na masakr cca osmdesáti černošských dělníků z Čadu, které „rebelové“ umlátili k smrti sekerami pod záminkou, že jsou Kaddáfího žoldnéři. Mlčí i ke genocidě kmene Kaddáfa v Syrtě, kde po dobytí města mrtvoly jeho příslušníků plní masové hroby. Vidět nad zlynčovaným tělem Kaddáfího zfanatizované vousaté muže, jak hlasitě volají „Alláh akbar“ a nesmyslně střílejí do vzduchu, dává jistě velkou naději, že v Libyi bude instalována pluralitní demokracie. Těm, proti kterým bojuje NATO v Afghánistánu, pomohlo v Kosovu a v Libyi k moci. Např. velitel vojenské posádky Tripolisu Abdel Hakim Belhádž, po kterém americká a britská rozvědka léta pátraly jako po spolupracovníku Usámy bin Ládina, striktně vyžaduje, aby ženy na veřejnosti nosily šátky. Rozčarování Západu z tzv. libyjských demokratů přijde velice brzy.
Co Libyi čeká?
Muammar Kaddáfí se stal mučedníkem a vzhledem k tomu, že má v zemi mnoho stoupenců, nedá se očekávat, že „rebelové“ dokážou ovládat celé území Libye. Ještě před jeho smrtí se formovala početná armáda z loajalistických kmenů v čele s Tuaregy, v jejímž čele může stanout některý z přeživších Kaddáfího synů. Zároveň lze očekávat frakční boje mezi islamisty a bývalými exponenty džamahíríje. Většina černých Afričanů, kteří v Libyi pracovali, již ze země uprchla ve strachu o život před rasistickým násilím. Je nejasné, jak chce NTC dosáhnout loajality kmenů věrných Kaddáfímu. Na bodácích se nedá dlouho sedět. Osobně se domnívám, že Libyi postihne irácký scénář a dlouhodobý chaos, který si vynutí vojenskou přítomnost NATO. Rozvinutý sociální stát přestane existovat. Zemi povládnou zkorumpované pseudodemokratické loutky – jakési obdoby afghánského prezidenta Karzáího – myslící jen na vlastní prospěch a obohacení.
Hanebná role médií
Média dávno přestala být hlídacími psy demokracie a stala se hlásnou troubou svých majitelů. Pomocí dezinterpretací, polopravd a otevřených lží manipulovala veřejným míněním. Od počátku válku proti Libyi prezentovala jako přehlídku nejmodernější techniky, kterou Západ disponuje. Jakoby ani neumírali žádní lidé. Divák nabyl dojmu, že v Libyi probíhá autentické povstání lidu proti krutému tyranovi. Propagandistické lži jako Kaddáfím nařízená masová znásilnění s pomocí viagry se sice brzy ukázaly jako nepravdivé, avšak v povědomí veřejnosti zůstaly. Média často servírovala, v jakém žil Kaddáfí luxusu, aniž by zmínila jeho zásluhy na značném zlepšení životní úrovně obyvatel, ekonomickém pokroku a modernizaci země. Který vládce nežije v přepychu? Bydlí snad Obama, Sarkozy, Cameron a jiní ve slaměných chatrčích? A co udělali oni pro zlepšení životní úrovně svých lidí? Média zároveň zamlčela, že rozsáhlé bombardování vodárenské infrastruktury hlavicemi s obohaceným uranem povede k vážným zdravotním problémům obyvatel a mnoho dalších skutečností. Soustavně spekulovala o Kaddáfího útěku do zahraničí a když se prokázalo, že celou dobu zůstal v Libyi a bránil své rodné město proti mnohonásobné přesile, vylíčila ho jako zbabělce, který se ukryl do odpadní roury.
Naštěstí existují i nezávislá a alternativní média, která umožňují prezentovat jiné než oficiálně povolené názory. A naštěstí stále existují lidé, kteří se nebojí veřejně prezentovat své názory, které jsou v rozporu s „hlavním proudem.“ I přes mediální brainwashing mnoho lidí uvažuje samostatně a dovede si vytvořit kritický názor, což je pozitivní zjištění.
